Plantární reflex

Podrobnější vysvětlení

Plantární reflex souvisí hlavně s chodidly, stabilitou a pocitem opory o zem. U malého miminka je zcela přirozený — když se dotknete plosky nohy, prstíky se automaticky stáhnou a sevřou.

Postupně by se ale noha měla uvolnit a stát se stabilní oporou pro lezení, stání, chůzi a další pohybový vývoj.

Pokud reflex přetrvává déle, může to být někdy vidět právě na způsobu chůze a celkovém pohybu dítěte.

Některé děti:

chodí po špičkách,
mají ztuhlé nohy,
nerady chodí bosky,
špatně drží rovnováhu,
často zakopávají,
nebo působí nejistě v pohybu.

Rodiče pak často říkají:

„On pořád chodí po špičkách.“
„Strašně padá.“
„Je takový neobratný.“
„Vadí mu tráva, písek nebo kamínky.“
„Neumí pořádně stát na jedné noze.“

Některé děti bývají velmi citlivé právě přes chodidla. Vadí jim ponožky, boty nebo různé povrchy. Jiné naopak vyhledávají silný tlak do chodidel — hodně skáčou, dupou nebo potřebují být neustále v pohybu.

Plantární reflex souvisí s tím, jak tělo vnímá stabilitu, rovnováhu a oporu. Když chodidla nefungují zcela jistě jako základna těla, může se to promítat do držení těla, koordinace pohybu i celkové jistoty při pohybu.

Některé děti se proto vyhýbají sportům, balancování nebo pohybu na nerovném povrchu. U části dětí se už od raného věku objevovalo dlouhodobé chození po špičkách, nejistota při lezení nebo zvláštní způsob pohybu.

Rodiče někdy popisují:

„On je v těle takový nejistý.“
„Působí neohrabaně.“
„Jako kdyby se pořád bál pustit.“

Přitom často nejde o lenost ani nechuť k pohybu. Některé děti jen potřebují větší jistotu a stabilitu v tom, jak jejich tělo pracuje s oporou a rovnováhou.

Když se postupně zlepšuje stabilita a organizace pohybu, rodiče často pozorují:

jistější chůzi,
lepší rovnováhu,
méně pádů,
větší chuť k pohybu,
a klidnější a jistější držení těla.